Obr Dráb

Pověst: Nedaleko Mnichova Hradiště stojí pískovcové skály. Vypadají jako tajemný hrad, ve kterém jsou rozsedliny a jeskyně. Prý tam za dávných časů bydlel obr, zvaný Dráb. O obrovi z Drábských světniček se vypráví tato pověst.

(převzato z www.cesky-raj.info)

Dráb bydlel ve skalách, tak daleko od lidí, aby jeho bouřlivé kroky nerušily klid vesnice, ale tak blízko, aby si mohl dojít pro dobytčata k obědu. Jeho žena však zemřela a on neměl nikoho, kdo by mu hospodařil.

Proto se jednoho dne vypravil do nedaleké vesnice.Těšil se, že získá děvečku, která by mu ve skalách pomáhala. Tu zahlédl na poli krásné děvče. Vzal ji do dlaně jako malého vrabčáka a donesl ji do jeskyně.

Ačkoli byl na dívku Aničku Dráb hodný, plakala a chtěla se vrátit domů.

“ Mohla bych se jít podívat za maminkou a tatínkem? Jistě se jim stýská!”poprosila jednoho dne obra.

“ Samozřejmě, ale do večera se vrať!” odpověděl Dráb. Anička se mu velmi zalíbila, nechtěl ji ztratit.

To bylo ve vesnici radosti! Anička všem vyprávěla, jak u Drába bydlí a jak mu pomáhá! Nechtělo se jí zpět do tmavé jeskyně, ale věděla, že dala Drábovi slib.

“ Víš co, Aničko?” zapřemýšlela její maminka, která chtěla, aby Anička zůstala doma,” vezmi si hrstku popela a až půjdeš k obrovi, syp ho na cestu. Tak poznáme, kde obr bydlí, najdeme ho a vysvobodíme tě!”

Anička souhlasila. Když se vracela k Drábovi, sypala na cestičku popel. Lidé se za dívkou vypravili, ale popel už byl dávno rozfoukán větrem. Anička musela u obra zůstat.

Po čase Anička opět Drába poprosila:”Drábe, ráda bych se podívala do vesnice, zda-li jsou rodiče v pořádku.”

I nyní obr souhlasil:” Ale jenom do večera.”

Den, který Anička trávila s rodiči, utekl jako voda a Anička se musela rozloučit. Tentokrát jí však maminka dala klubíčko:” To klubíčko pečlivě odmotávej a my podle něj najdeme cestu do obrovy jeskyně.”

Anička souhlasila. Když se vracela domů, odmotávala z klubka přízi.

“ Daří se rodičům dobře?” ptal se Dráb, když se Anička vrátila.

“ Dobře,” odpověděla Anička, když v tom uslyšeli hlasy.

“ Co se děje?” zeptal se Dráb. Ale již tušil, že ho Anička zradila, že lidem ukázala cestu k jeho ukrytému obydlí.

Vesničané se ocitli před jeskynní a křičeli na Drába:” Pusť Aničku! Je člověkem a má žít s lidmi!”

Dráb se posadil na mohutný pařez a řekl:” Vím, že lidé mají žít s lidmi a obři s obry. Ale já nemám nikoho, proto jsem byl rád, že mi tu Anička pomáhala. Dobře, pustím ji zpátky. Za její služby se odměním. Až budete na sv.Jana slunce vstávat, pozorujte, na kterou borovici dopadnou první paprsky. Tam je poklad.”

Lidé se zamysleli. Nejprve chtěli obra Drába svázat a odvést daleko do jiného kraje, ale nyní pochopili, že on není zlý, že se snaží s lidmi dobře vycházet.

“ Obře,” promluvil nejstatečnější z nich,” jsi hodný, neublížíme ti! Jestli chceš, zůstaň dál ve své jeskyni!”

Vesnice netrpělivě čekala na den sv.Jana. Za svítání už všichni stáli na nohou a pozorovali, kam slunce zasvítí. Jakmile sluneční paprsky dopadly na mohutný strom, začali kopat. A opravdu! Nalezli truhlu plnou pokladů! To byla výslužka Aničky, kterou jí Dráb věnoval.

Lidé začali Drába navštěvovat, aby se necítil tak sám. Obr měl z každé návštěvy velikou radost! A když bylo potřeba, pomohl vesničanům orat pole či sklízet úrodu! Lidé si vážili Drába a Dráb lidí. Z velkého přátelství vzniklo i pojmenování těchto skal, kterým nikdo neřekne jinak než Drábské světničky.

Až si půjdete prohlédnout Drábské světničky, podívejte se do všech možných skrýší. Obr Dráb prý neschoval všechny zlaťaky pod strom, ale některé zlaté mince ukryl také do jeskyně, ve které přebýval! Třeba budete mít štěstí!

Vedená meditace pro setkání s Drábem

· Při odchodu z Drábských světniček se zastavíme na nějakém viditelném místě a dáme rozchod. Každý bude mít za úkol najít během 15 minut, nějaké pěkné místo, kde bychom si mohli v klidu sesednout, udělat meditaci a postavit malý oltář pro Drába. Mělo by to být daleko od cesty, na klidném místě, kam nechodí turisti.

· Až to místo najdeme, postavíme Drábovi malý oltář z věcí, které nalezneme a sesedneme se v kruhu.

· Následuje vyprávění pověsti o obru Drábovi, kterak se usídlil v Drábských světničkách.

· Po pověsti provedeme meditaci:

Uvolnění, dýchání, bílé světlo…

…bílé světlo začíná pomalu ztrácet svůj jas a vy před sebou začínáte rozeznávat obrysy jarní přírody. Stojíte na zeleném palouku, kde všechno kvete a žije. Slunce vás hřeje do zad a vzduch krásně voní. Zkuste na chvíli nasát tu vůni. Jaká je? Co vám připomíná? Podívejte se kolem sebe a zapamatujte si co vidíte. Možná, že vám ta krajina něco připomíná. Možná vidíte nějaká zvířata, skály, kopce…
Najednou si všimnete, že kousek od vás vede pěšina, která se ztrácí vysoko na kopci mezi kameny a skalkami. Vykročíte na tu cestu a pomalu, pomalu po ní kráčíte. Zkuste se zaposlouchat do větru, který začíná olizovat svah, po kterém kráčíte. Možná něco říká, možná, když se pořádně zaposloucháte, uslyšíte kousky příběhu tohoto místa…
Když konečně dojdete k prvnímu kameni, zjistíte, že na zemi leží konec příze, který za první skalou zahýbá doprava a dál se ztrácí v nepřehledném bludišti skal a kamenů. Vezměte ten konec příze do ruky a nechte se jím vést. Jděte a nebojte se…
Příze vede bludištěm skal a vy kličkujete, zakopáváte a trmácíte se, ale pořád jdete a nevzdáváte se. Slunce zatím začíná na obzoru zapadat a vám začíná být trochu zima. Stíny skal najednou vypadají poněkud strašidelně a zlověstně. Nad hlavou vám přelétne velký pták a usadí se nad jednou z velkých skal za kterou právě zapadá slunce. K vašemu překvapení zjistíte, že v zobáku drží druhý konec příze. Najednou roztáhne křídla a v záři zapadajícího slunce vypadá majestátně a královsky. V tu ránu zobákem třikrát uhodí o skálu na které sedí. Ta se s ohromným praskotem a hřmotem rozevře a vy stojíte tváří v tvář ohromné černé puklině. Nevidíte co skrývá. Je tam ohromná tma a ticho. Zastavte se chvíli a zkuste procítit, jak na vás ta zející černá propast působí. Máte strach? Cítíte odhodlání? Necítíte nic?
Jak tak stojíte a díváte se do temnoty, najednou se vám zdá, jako byste zaslechli slabý dívčí zpěv. Nevíte přesně odkud vychází, ale melodii slyšíte stále zřetelněji a stále víc nahlas. Cítíte, že je to prastará, dojemná píseň o životě kamenů. O příběhu bez konce, o věčnosti…
Zaposlouchejte se do té melodie a možná uslyšíte i nějaká slova…jen poslouchejte…
Píseň je čím dál hlasitější a krásnější. Těžší a bolestnější, cítíte jak kolem začínají pulzovat kameny a celá země pod vašima nohama. Pomalu a klidně, v rytmu vašeho srdce…
A v tom rytmu náhle rozeznáváte pomalé a těžké kročeje něčeho velkého a těžkého, co přichází z temnoty před vámi. Všechny zvuky do sebe krásně zapadají a vy se cítíte jejich součástí. Dívčí hlas najednou plynule vystřídá hluboký a dunivý, mužský bas, který je stále hlasitější, stejně jako jsou stále hlasitější rázné kroky, které doprovází.
Za pár chvil už z pukliny vykoukne veliká hlava s dobráckým úsměvem a velkými hlubokými oky a vy už jste si naprosto jistí, že tohle musí být obr Dráb.
Nechte ho vylézt a promluvte si s ním. Má velice rád lidskou společnost a podle toho jak mu září úsměv, jistě ho hodně dlouho nikdo nenavštívil. Zůstaňte s ním chvíli a povídejte mu o světě venku, zeptejte se ho na co chcete, můžete mu dát i nějaký dárek. Tahle chvíle zkrátka patří jen vám dvěma.

Slunce už za skálou úplně zapadlo a veliký pták slétl dolů. Je čas se rozloučit, pravil líbezným dívčím hlasem a vy v tom hlase poznáváte hlas z té prastaré písně a ještě jednou si v hlavě vybavíte její tesknou melodii.
Rozloučíte se tedy s obrem a řeknete si poslední důležité věci. Pak vám obr zamává, usměje se a vsouká se zpátky do pukliny ve skále, která se za ním zase zavře.
Ten velký pták se na vás otočí a praví: Už dost bylo země, skály a kamene, ty jsi člověk a tvůj duch míří ke hvězdám. Tu roztáhne své ohromná křídla a vy na něj usednete a rozletíte se vysoko, vysoko k stmívající se obloze. Nad sebou vidíte jasnou bílou hvězdu, která se víc a víc přibližuje a vy začnete natahovat ruku, protože si myslíte, že byste ji snad mohli uchopit a dosáhnout na ni. Jenže se blížíte víc a vy najednou zjistíte, že světlo té hvězdy vás začíná obklopovat a pohlcovat, je bílé a jasné a až všechno pohltí a vy poznáte, že pod vámi už není žádný pták, ale že sedíte na zemi. Těžké pevné zemi a světlo mizí a místo něj přicházejí staré známe vůně a zvuky. A vy už víte, že sedíte na zemi nedaleko Drábských světniček, v kruhu přátel, kteří postavili oltář obru Drábovi a já jsem vás starý známý ….. a vy všichni přeci taky máte jméno. Tak to svoje jméno nahlas vyslovte a nechte si chvíli na ten návrat, na vydýchání, na to, abyste si uvědomili svoje tělo. Můžete se sami sebe dotknout, dotknout se země a až budete zpátky a připravení, můžete otevřít oči.J

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*