Napsal: Jožka Petr (leden 2011)
Živý odkaz romantických poutníků
„Veřím, že hodně dobra by vzešlo ze změny postoje, kdyby se turisté opět stali poutníky.“
(Rupert Sheldrake)
Rád bych se v této práci věnoval tématu putování jako nejhlubšího ztělesnění vzájemného vztahu člověka a krajiny. Mojí motivací je vlastní pohoršení nad vzrůstajícím rozšířením přístupu, který z přírody a krajiny dělá příjemnou kulisu pro sjezdovky, penziony a bufety. Rád bych nadnesl několik tezí, ve kterých vykreslím přírodu jako neoddělitelnou součást lidské duše a nejhlubší studnici inspirace pro rozvoj kultury i člověka. Rád bych vztah mezi člověkem a přírodou vykreslil jako vztah vzájemné závislosti, o který je třeba velmi pečovat a který je zásadní pro stav a zdraví lidské mysli. Putování je pro mne ztělesněním tohoto niterného vztahu. Proto budu v této práci operovat především s myšlenkami a dílem dvou zásadních romantických spisovatelů, kteří byli zároveň vášnivými poutníky krajinou – K.H.Máchou a H.D.Thoreauem.
Člověk a příroda
Rád bych tu, podobně jako Thoreau „ztratil slovo za přírodu, za svrchovanou svobodu a divočinu…a nahlédl člověka jako obyvatele, jako součást přírody.“(1) S malým rozdílem. Na rozdíl od něj nepovažuji společnost a kulturu za mor, před kterým je nutné utéct do bažin a hvozdů. Považuji ji naopak za složitý a stále málo probádaný organismus, který je s přírodou a krajinou neoddělitelně spojený, a určitý „princip divočiny“ je v ní stále a nevyhnutělně obsažen, kdykoli připraven pohltit cokoli, co člověk vystavěl, vymyslel, či stvořil. Americký ekologický myslitel Gary Snyder to pěkně shrnul ve své knize Praxe divočiny: „Divokost není omezena dvěma procenty formálně uznaných oblastí divočiny. Je všude a v nejrůznějších podobách: v nevykořenitelných populacích hub, mechů, plísní, kvasinek a všeho, co nás obklopuje co v nás žije.“(2) Málo kdo z nás si také uvědomuje, že my sami jsme malým a nesmírně složitým pohybujícím se kusem přírody. Nejde jen o matérii, ze které jsou naše těla složena. V nejhlubších rovinách nevědomí, na poli pudů, reflexů a tužeb jsme stále především součástí živočišné říše. „Naše těla jsou divoká. Bezděčný rychlý pohyb hlavy při výkřiku, závrať při pohledu ze srázu, srdce v krku ve chvíli nebezpečí, lapání po dechu, tiché okamžiky odpočinku, pozorování, přemýšlení – to všechno jsou univerzální reakce těla savce.“(3) Hloubka našeho vzájemného vztahu s přírodou nám dává najevo, že pokud ničíme vlastní životní prostředí a považujeme se za jeho svrchovaného vládce, sami pod sebou si v jakési podivné masochistické pýše řežeme větev. Moje teze bude patrně těžko prokazatelná, ale stav společnosti a zdraví lidské mysli považuji za přímo závislé na stavu životního protředí, potažmo přírody, krajiny, divočiny, která nás obklopuje a utváří. Vzájemnou provázanost člověka, kultury a přírody vidím na vědomých i nevědomých úrovních. Za pomoci pánů Durkheima (kolektivní vědomí), Freuda (nevědomí) a Junga (kolektivní nevědomí), jsem si dovolil sestavit jednoduchý diagram, který lépe znázorňuje mou představu:
Co se týče rozdělení lidského nevědomí na přírodní a kulturní – přírodní sféra zahrnuje především pudy a jiné bilogické a evoluční mechanismy, zatímco kulturní sféra spíše oblast působení historie a společenských vlivů. V podstatě se ovšem jedná o spojené nádoby. Příroda je tedy z mého pohledu spíše jakýsi princip, který prostupuje světem a není omezen na stromy, ptáky a brouky. Je v podstatě vším, co nás obklopuje, počínaje naším tělem, přes klávesnici počítače až po krajinu, kam jen oko dohlédne. Nemusí být nutně nedotčená, člověk má moc přetvářet ráz krajiny a zpracovávat materiály, které z ní získá. Měl by si ovšem velmi dobře rozmýšlet jakým způsobem to bude dělat. Jaký má smysl vyrábět umělé ostrovy, které se rozpadnou do moře nebo vykácet svah pro sjezdovku, který se rázem sesype? Pokud zasahujeme do přírody, měli bychom to dělat v souladu se silami, které v ní působí. Proto bychom se jí také měli učit rozumět. Nemyslím tím nutně drtit se zpaměti druhy hornin na hodině biologie. Především bychom měli do přírody chodit, věnovat jí svou pozornost a učit se jí naslouchat. Zkrátka vědět kde žijeme a čeho jsme součástí. Pak dokážeme k našemu životnímu prostředí, ke krajině která nás obklopuje, zasahovat s potřebným rozumem a citem pro estetiku, který nám, zdá se, dnes v mnohém chybí. Oba dva poutníci, které jsem si pro práci vybral, nevynikali hlubokým morálním citem a ani jejich díla nejsou žádným promyšleným intelektuálním systémem. Mají však v sobě právě tu podivnou a tajemnou divokost, která řady lidí donutila otočit své oči z nebeských výšin osvícenského intelektu zpět k sobě samotným a k přírodě.
Fenomén Putování
Jen krátce bych se ještě pozastavil nad tím, co je to vlastně putování a jaký má pro člověka význam. Především je nutné rozlišit mezi putováním a poutí – spirituální cestou na určité svaté místo (obsáhlý seznam náboženských poutí nabízí wikipedie[4]). Při putování jde především o cestu samotnou a kontakt s krajinou, než o cíl cesty, který znázorňuje svaté místo. Významy i obsahy obou fenoménů se ovšem velmi často překrývají. Při putování člověk objeví mnoho zajímavých míst, ke kterým získá osobní vztah a často se na ně vrací. Při poutích pak (jako například popisuje mnoho poutníků do Santiaga de Compostella) člověk nahlédne především význam cesty a putování krajinou, než pokorný úžas nad svatým místem, jež mělo být cílem cesty. Tak či onak, putování krajinou považuji za jeden ze základních zdrojů lidské inspirace a jeho výnam bych právě rád ukázal na dvou zajímavých romantických příkladech.
Poutník Mácha a jeho odkaz
„Ach zemi krásnou, zemi milovanou – kolébku mou i hrob můj, matku mou – vlasť jedinou i v dědictví mi danou – šírou tu zemi, zemi jedinou!“(5)
Karel Hynek Mácha nebyl žádný svatoušek, ale pořádný bouřlivák. Jak jistě ví každý čtenář jeho deníků, lomcovaly s ním opravdu silné sexuální tužby a vůbec byl romantickým rozervancem jak se patří. Abych citoval jeho vlastní slova z článku Petra Třešňáka „Mácha is not dead“: „Já miluju květinu, že uvadne, zvíře – poněvadž pojde, člověka, že zemře a nebude, poněvadž cítí, že zhyne na vždy; já miluju – ba více než miluju – já se kořím Bohu, poněvadž – není“.(6) Jak vidno, Mácha se dostal do hlubokého vnitřního kontaktu se silami přírody, které nejsou jen životadárné a krásné, ale zároveň ničivé, rozkladné a děsivě nevyhnutelné. Jeho dílem se jako stříbrná pavučina proplétají témata pomíjivosti života, niterné bolesti, kterou způsobuje krása a fascinace záhadným životem i smrtí. Těžko ho nazvat příkladným člověkem, ovšem některé z jeho veršů rezonují v člověku tak hluboko, jakoby je kdesi v tiché noční krajině napsal sám: „zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit – zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt – vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas – mrtvé labutě zpěv, ztracený lidstva ráj – to dětinský můj věk“(7). Mnohé Máchovy verše jsou archetypální až mýtické, snad proto k lidem tolik mluví. Jan Patočka ve svých „Dvou máchovských studiích“ vidí v básníkových verších typicky romantický souboj polarit: „…vše je mu prolnuto touž silou milujícího protikladu, který budí různost a udržuje jednotu týmž aktem, který celým kosmem nechává kolovati tutéž krev našich vášní a bolestných vnitřních zápasů.“(8) Kdo z nás by neznal podobných rozporů mezi touhou po sepětí a voláním dálek? Mezi bezpečnou láskou k matce a nebezpečnou, ale svobodnou, láskou k otci? Mezi morálním citem a přírodním pudem? Snad mám také osobně k Máchovi tolik blízko, že jsem sám často putoval krajem kolem Bezdězu a jezdil na skautské tábory do tichých měsíčních údolí kraje za Ještědem, kde „modravé páry z lesů temných, v růžové nebe vstoupají“(9). Dodnes je mi zdejší krajina blízká, jako bych v ní byl doma. Odkaz, který nám zanechal poutník Mácha je tedy především básnický. Říká nám, že odvěká tajemství, která v životě hledáme jsou v nás samotných a v krajině, která nás obklopuje.
Poutník Thoreau a jeho odkaz
„Měli bychom jít vpřed nejkratší cestou, kam nás zanese náhoda a touha po nehynoucím dobrodružství, nepomýšlet na návrat a být připraveni poslat zpět do osiřelého království jen svá nabalzamovaná srdce jako relikvie. Jste-li ochotni opustit otce a matku, bratra a sestru, manželku a děti, a nikdy už je nevidět – pokud jste zaplatili všechny dluhy, sepsali závěť a urovnali své záležitosti, a jste-li svobodný člověk – pak jste připraveni na procházku.“(10)
Zatímco Mácha je rozervaným básníkem, Thoreau je mnohem spíše myslitelem a vizionářem, který se snaží světu předat určité ucelené poselství o přírodě. Osobně ho považuji za příliš zapáleného, ale snad by bez svého zápalu nedokázal ve svých myšlenkách a činech nikdy dojít tak daleko. Rozdíl mezi mým a jeho uvažováním můžu ukázat na citátu z jeho vynikající sbírky esejí Chůze: „Můžete si myslet, že jsem zvrácený, ale kdybych se měl rozhodnout, zda budu bydlet v blízkosti té nejkrásnější zahrady, jakou kdy vytvořil člověk, nebo v blízkosti Velké zlověstné bažiny, zcela jistě bych si zvolil bažinu. Jak marné je tudíž v mých očích veškeré vaše snažení, lidé!“(11) Já bych si vybral zahradu. Vycházím totiž právě z té myšlenky, že fascinující přírodou není pouze nedoknutá panenská divočina, ale veškeré naše životní prostředí. Jsem dítětem civilizace a jsem jím rád. Užívám si ve velkém internetu, přebytku jídla i teplé vody ve vaně. Nevolám „zpátky na stromy!“ Mým cílem je spíše obrat v uvažování. Člověk by si měl uvědomit, že všechny fantastické vymoženosti a hračičky které vytvořil, nejsou samozřejmostí a hlavně nejsou zadarmo. Dílo H.D.Thoreaua je znamenité především v tom, že ukazuje právě na pomíjivost lidské kultury a velikost přírody – jakéhosi archetypálního „pra-chaosu“, který je s otevřeným velrybím chřtánem neustále připraven pohltit cokoli lidského. Sám Thoreau strávil přes dva roky v divočině: „Odešel jsem do lesů, protože jsem chtěl žít uvědoměle, postavit se čelem k základním skutečnostem života…“(12) Byl vášnivým poutníkem krajinou a věřím, že právě v kontaktu s ní se dokázal setkat sám se svou lidskou přirozeností, která v přírodě koření a ukázat tak cestu mnoha dalším lidem a myslitelům, kteří později nastartovali mnohem širší a rozmanitější „ekologické hnutí“. Pro mne samotného je stále nejdůležitější zprávou jeho srozumnění o hlubokém vztahu mezi člověkem a přírodou. „Je nádherný večer, kdy celé tělo je jediným smyslem a každým pórem vpíjí do sebe slast. S podivnou volností se toulám přírodou, sám její část.“(13)
Závěr
O přírodě, putování i obou romantických géniích by se dalo psát dlouze a rozsáhle. Za vším co jsem napsal je ještě spousta nevyřčených myšlenek a bylo tak těžké zůstat u jedné základní myšlenky, které jsem chtěl práci věnovat. Snad se mi to alespoň částečně podařilo a potenciální čtenář pochopí, co jsem chtěl sdělit a možná se snad i trochu nadchne pro krátkou jarní pouť okolo míst, ve kterých žije. Dnes jsme zvyklí za dobrodružstvím jezdit do dalekých krajin, ale málokdo z nás vidí tu spoustu dobrodružství, která na nás čeká za vlastními okny a prahy. Rád bych zakončil citací Thoreaua o putování do Svaté země a nadnesl myšlenku, že tou zemí, je především naše bezprostřední krajina. „A tak putujeme do Svaté země, až se jednoho dne slunce rozzáří tak jasně jako nikdy dřív. Tehdy osvítí naši mysl a vnese do našeho života mocné světlo probuzení. Světlo teplé a pokojné a medově zlaté jako na podzimním břehu.“(14)
Seznam použité literatury:
* Mácha, K.H. – Básně, Česká knižnice 2002, ISBN 80-7106-550-1
* Patočka, J. – Dvě máchovské studie, Oikoymenh 2007, ISBN 978-80-7298-274-5
* Thoreau, H.D. – Walden aneb Život v lesích, Paseka 2006, ISBN 80-7185-671-1
* Thoreau, H.D. – Chůze, Dokořán 2010, ISBN 978-807363-317-2
* Snyder, G. – Praxe divočiny, Maťa 1999, ISBN 80-86013-80-4
* Třešňák, P. – Mácha is not dead, Respekt 46/2010
Poznámky pod čarou:
(1) Thoreau, H.D. – Chůze, Dokořán 2010, ISBN 978-807363-317-2 (str.7)
(2) Snyder, G. – Praxe divočiny, Maťa 1999, ISBN 80-86013-80-4 (str.23)
(3) Snyder, G. – Praxe divočiny, Maťa 1999, ISBN 80-86013-80-4 (str.25)
(4) Wikipedie – http://en.wikipedia.org/wiki/Pilgrimage
(5) Mácha, K.H. – Básně, Česká knižnice 2002, ISBN 80-7106-550-1 (str.36)
(6) Třešňák, P. – Mácha is not dead, Respekt 46/2010
(7) Mácha, K.H. – Básně, Česká knižnice 2002, ISBN 80-7106-550-1 (str. 42)
(8) Patočka, J. – Dvě máchovské studie, Oikoymenh 2007, ISBN 978-80-7298-274-5 (str.13)
(9) Mácha, K.H. – Básně, Česká knižnice 2002, ISBN 80-7106-550-1 (str.32)
(10) Thoreau, H.D. – Chůze, Dokořán 2010, ISBN 978-807363-317-2 (str.9)
(11) Thoreau, H.D. – Chůze, Dokořán 2010, ISBN 978-807363-317-2 (str.58)
(12) Thoreau, H.D. – Walden aneb Život v lesích, Paseka 2006, ISBN 80-7185-671-1
(13) Thoreau, H.D. – Walden aneb Život v lesích, Paseka 2006, ISBN 80-7185-671-1 (str.118)
(14) Thoreau, H.D. – Chůze, Dokořán 2010, ISBN 978-807363-317-2 (str.102)