V létě 2009 jsme navštívili Máchův Kraj a postavili zde oltář zasvěcený duchům místní krajiny. Jako jeho patrona jsme zvolili legendárního básníka a poutníka, po kterém byl kraj pojmenován. Zde pro inspiraci nabízíme text invokace.
Invokace K.H.Máchy
Kněžka:
„Je teskný večer Karle Hynku
takový o kterých jsi psal
Vzpomeň si…
Tvůj život skončil v říši zapomnění,
Ale tvůj duch žije věčným životem,
Ve tvých slovech a šlépějích
Brázdících křížem krážem tento kraj.
Volám tě, Karle Hynku
Velký básníku české země
Ty jenž dostal jsi po jméně kraje svého
Probuď se ze svého věčného spánku
Ano, Ty Karle Hynku!
Přijď k nám do našeho kruhu
A pocti nás svou přítomností.
Přijď mezi nás!“
Ticho – K.H. stojí zahalený v kápi a pronese:
„Temnější noc! – – – Zde v noční klín
ba lůny zář, ba hvězdný kmit
se vloudí – – tam – jen pustý stín,
tam žádný – žádný – žádný svit,
pouhá jen tma přebývá.
Tam všecko jedno, žádný díl –
vše bez konce – tam není chvíl,
nemine noc, nevstane den,
tam času neubývá. –
Tam žádný – žádný – žádný cíl –
bez konce dál – bez konce jen
se na mne věčnost dívá.
Tam prázdno pouhé – nade mnou,
a kolem mne i pode mnou
pouhé tam prázdno zívá. –
Bez konce ticho – žádný hlas –
bez konce místo – noc – i čas – – –
to smrtelný je mysle sen,
toť, co se ‚nic‘ nazývá.“
Kněžka pokračuje:
„Z mrtvého kraje vystup ven,
nabudiž život – přijmi hlas,
buď mezi námi – vítej nám.“
Všichni:
Vítej!
K.H.:
„Ach, slyším známá slova,
Promlouvají ke mně jako šepot větru za závojem věčnosti…
Kde to jsem a proč tu jsem?
Kdo jsem?“
Kněžka:
„Jsi opět v kraji, kterým jsi chodíval
Jsi v kruhu přátel, kteří tomuto místu chtějí zasvětit svůj oltář
A tebe učinit jeho patronem.
Tebe – Karle Hynku Mácho.“
K.H.:
„Ach ano, znám tento kraj
křížem krážem jsem přes něj chodíval
s Lunou chodil spát a s rozbřeskem vstával…
Ale pověz…tolik toho tu nepoznávám…
Kdy? Kdy to jsem?“
Kněžka:
„Jsi v čase budoucím, svět který jsi znal odešel s tvým skonem…“
K.H.:
„Ach ano…
„Budoucí čas?! – Zítřejší den?!
Co přes něj dál, pouhý to sen,
či spaní je bez snění?
Snad spaní je i život ten,
jenž žiji teď; a příští den
jen v jiný sen je změní?
Či po čem tady toužil jsem,
a co neměla šírá zem,
zítřejší den mi zjeví?
Kdo ví? – Ach žádný neví.“
…ano, začínám si vzpomínat,
již vím kým jsem byl…“
Kněžka:
„Dovolíš tedy abychom ti zasvětili tento oltář? Budeš nad ním bdít?“
K.H.:
„Ano, dovolím, vždyť tento kraj je mi milý nade vše…“
– obětiny na oltář ve verších –
Nakonec sám poklekne před oltářem:
K.H.:
„Ach země má, země milovaná
Byl jsem tvůj za života
Budu tvůj nadále
Spolu půjdeme vstříc chřtánu věčnosti
A splyneme ve svazku posvátném
Tak jako milenci za Májové noci
A budeme svoji
Dokud řeky času potečou…
Ach ano, řeky času…
Vy, jenž dalekosáhlým během svým,
co ramenem tajemným zemi objímáte,
vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe,
vy truchlenci, jenž rozsmutnivše sebe,
v tiché se slzy celí rozplýváte,
vás já jsem posly volil mezi všemi.
Kudy plynete u dlouhém dálném běhu,
i tam, kde svého naleznete břehu,
tam na své pouti pozdravujte zemi.
Ach zemi krásnou, zemi milovanou,
kolébku mou i hrob můj, matku mou,
vlasť jedinou i v dědictví mi danou,
šírou tu zemi, zemi jedinou!“
…chvíle ticha…
„Nechť toto místo navždy k duchu mému přiroste“
Kněžka:
„Tak se staň.“
Všichni:
„Tak se staň.“