V noci se kraj oddává spánku. Lidé, zvířata i květiny sní svoje sny a právě ten okamžik je poutníkovou zlatou chvíli, kdy se sny stávají skutečností. V noci se může člověk k duchu přírody a jejím obyvatelům dostat nejblíže. Následuje několik básní, které jsem napsal právě v takových okamžicích, za svitu měsíce a pod hvězdnou oblohou.
Noc
Ty a já jsme víc
než jeden příběh
srpečku
Hvězdářův sen
Kdo z nás dokáže putovat tak dlouho,
Aby mu každý z lidí odpustil?
Kdo z nás umí rozetnout
mléčnou dráhu ve dví?
Jsi to ty Země
Matko
Život dávající
Stále a znovu beroucí
Dech svou krutou krásou
Okořeněnou tepající věčností
V krajině propasti pomíjivosti života
Jen
Dvě bílé laně
V závětří sněhem
Zaváté
Slzavá dáma
Při hořkém čaji
O páté
Neposedný vánek
Tříštíc se o skálu
Ozvěnou
Vzpomínka na hůl
V prachu u cesty
Zlomenou
Hvězdy padají…
…tak to prostě chodí
Hvězdy padají…
….a nové se rodí
Rozhovor s nocí
Když zavřeš oči a jdeš spát, hvězdy ti začnou naslouchat
Naslouchat tvým snům, jež rostou z kořenů a mění se v květy
A na podzim pak padají zpátky k zemi jako barevné listí a tlejí
Temná noci! Přiviň mne ve svou náruč a dej mi sen milujících očí
Dej mi zpátky ten sen, co mění běžný den v luční kvítí
Dej mi zpět ty překrásné zraňující studánky plné hvězdného svitu
Hluboká stříbrná jezera v nichž planou plamínky vzpomínek
A hřejí u srdce
Když zavřeš oči a jdeš spát, měsíc ti začne naslouchat
Zpívá bílou ukolébavku, jež je nadějí všech poutníků dávající smysl cestám
A zářící ohněm staletí, aniž by se změnila v popel a bahno mrtvé tradice
Temná noci! Vrať svatozář korunám stromů a změň popel v nové květy
Dej mi vlčí drápy, srdce kance a paroží jelena
Dej mi život, dej mi sílu porazit strach a vytrvat
Porazit na hlavu černou bestii uplácanou z největšího bahna světa
A změnit ji ve zlato
Když zavřeš oči a jdeš spát, tma sama ti začne naslouchat
Objímá tvé tělo jako vody praoceánu, jež omýval břehy mrtvé Země
Dávno před tím než ožila pulzující silou koloběhu života…
Divý dvojník
Hrobové ticho noci vládne situaci
jen tikot hodin dává vědět, že čas běží
nad obzorem letí dávní draci
minul další rok a zase sněží
Pohled očí schovaných ve stínu
sleduje krajinu domova za oknem
už nemůže čekat další vteřinu
myslet si, že v dešti nezmokne
Jizvy na čele jsou hlasem vzpomínek
plamínky v očích stále trochu hoří
pěsti dál svírají zčernalý kamínek
dětinskou vzpomínku na příkoří
Zíráš do tváře divého dvojníka
jsi jím i nejsi ve světě fantazie
jsi jeho jediná vyhaslá vzpomínka
jsi bílá růže, co jaro nepřežije
Jsi řekou krve předků
živnou půdou stromů
Jsi pánem bouřných větrů
volají tě domů
Jsi horou beze jména
černou temnou hlubinou
Jsi srdce které sténá
při dlouhém pádu roklinou
Jsi labutí perutí a řevem lva
zamlklé dítě Severní koruny
Jsi jeden, ikdyž vidíš dva
tvůj dvojník je svitem od luny
Jsi jím i nejsi ve světě fantazie
stříbrná záře hraje si s duší
hrobové ticho ukončí melodie
znějící z prostoru kdesi nad Venuší
