Má člověk právo rýt do skal?

52 lidí hlasovalo v naší internetové anketě na téma „Má člověk právo rýt do skal?“. Vzhledem k tomu, že čas již uzrál na anketu novou, dovolím si v této souvislosti krátké zamyšlení tématem vztahu člověka ke skalám a kamenům.

Výsledky ankety:

Věky platilo, že roční období se střídala, stromy se kácely pod tíhou větru, lesní zvěř končila svou pouť stářím, vyčerpáním nebo ve spárech dravců, a i lidé padali jako hvězdy s celou svojí pýchou do náruče smrti, zatímco kameny, němí svědkové časů, zůstávaly stát a byly tichými pozorovateli všeho toho pomíjivého švitoření. Z jejich pevnosti, stálosti a majestátu se v lidech zrodila víra v jejich posvátnost. A tak není divu, že první zachované náboženské svatyně mají formu kamenných kruhů, a že i dodnes po lesích lidé rádi staví kamenné mohyly jako přípomínku jejich vlastní existence.

V historii lidstva však nastal okamžik, kdy jsme zjistili, že kámen může být mnohem lepším a užitečnějším služebníkem než jsme si mysleli. Začali jsme ho tesat, tavit, přetvářet, těžit a víru v jeho posvátnost jsme utopili v jeho užitečnosti. Duchové kamenů přestali existovat v našich myslích a tato substance se pro nás stala pouhou hmotou, matérií. Když dnes například člověk prochází Českým Rájem, nemůže ho potom překvapit jak tu člověk nakládá s nádherným přírodním dědictvím v podobě pískovcových skal. Ryje a přitom nepřemýšlí.

Nejsem z těch, kteří by ortodoxně lpěli na tom, že příroda musí zůstat divoká a člověkem nedotčená. Protože si myslím, že člověk je součástí přírody a je také součástí její divokosti. Problém ovšem nastává v okamžiku, kdy člověk k přírodě – k tomu, co jej tvoří a co mu dává život – nepřistupuje s patřičnou úctou a respektem. Nebo snad i víc, s láskou a pokorou. S takovým přístupem by skály a kameny nevypadaly často jako podchod na Václaváku, ale pokud by byly nějak upraveny a lidskou rukou pozměněny, stalo by se tak v souladu s konkrétním místem, s jasným účelem (nikdy zbytečně) a s patřičnou obřadností. Cílem Pohanských stop je vrátit přírodě její posvátnost, a toto je jeden z mnoha příkladů jak je toho možné dosáhnout. Příště až budete v přírodě, zkuste místo svého jména vyrytého klackem, dát skále třeba věnec z pampelišek. Až půjde kolem poutník, třeba mu dojde, že to, co nás činí hodnotnými nejsou zapíchané vlaječky na místech, kde všude jsme byli, ale to co jsme tam ze sebe zanechali a jakým způsobem jsme se tam chovali.

(Jožka – tpm)