Cesta V. Náprstka je turistická trasa vedoucí z Karlštejna do Sv. Jana pod Skalou. Je ideální pro jednodenní výlet (cca 13 km). Po cestě je mnoho míst, které stojí za povšimnutí a krátké zastavení. Mnoho z nich k člověku promlouvá velmi přívětivě, pokud poslouchá…
Karlštejn
Cesta začíná na Karlštejně, velmi krásném a vysokočnícím symbolu české historie. Bohužel, vesnice pod ním i samotný Karlštejn připomíná spíše turistický skanzen plný obchodů „Czech Bohemia Crystal“. Je to škoda, ale na majestátnosti to tomuto pyšnému hradu ubírá jen málo:
Cesta V. Náprstka
Odtud se již vine červená cesta V.Náprstka. „Úsek z Berouna přes Svatý Jan pod Skalou na Karlštejn, vyznačený poprvé roku 1889, je nejstarší dochovanou a historicky druhou nejstarší značenou turistickou trasou KČT na území České republiky (první byla již zaniklá stezka u Svatojánských proudů) a nese název Cesta Vojty Náprstka po zakladateli Klubu českých turistů.“ (Wiki) Cca po 1.km u Dubu Sedmi bratří je možné sejít na žlutou kolem Mexika a Malé i Velké Ameriky, kde je v létě zakázané, ale parádní koupání. My ale raději šlapali dál, směrem ke sv. Janu. Cesta byla lemována hradbou nedávno vysázených listnáčů:
Občas člověk i na nevinné procházce narazí na věci, kterým se nestačí divit:
Ale sám může pocestným nachystat překvapení, které není tak nechutné…
Králova studně
Toto je moc hezké místo, na které narazíte cca po 2 km od Dubu sedmi bratří. Podle pověstí pil z této studánky samotný Karel IV na svých lovech. Jestli jo, paráda, jestli ne, udělal velkou chybu. Voda je v ní výborná. Kolem studánky jsou velmi lákavé kopečky, které nás zlákali k detailnímu průzkumu. Na jednom z nich, když člověk zavřel oči, jakoby sám byl jedním z mladých buků vesele kolem vzrůstajících ze země.
Cestou dál od studánky jsme narazili na mnoho sexuálních výjevů, což je v přírodě typické, ale málokdo si toho všímá…
Bubovické vodopády
Za Královou studní začínají Bubovické vodopády, které se mi na celém výletě zalíbily nejvíc. V tekoucí a padající vodě je něco ohromně uklidňujícího a přitom naléhavě promlouvajícího. K Bubovickým vodopádům je prý nejlepší vyrážet z jara, protože v létě bývají vyschlé.
U vodopádů je i malá jeskyně.
V jednu chvíli vede trasa přímo přes tento vodopád, u kterého jsem měl naléhavý pocit, že ke mě mluví a chtě nechtě jsem s ním musel chvíli zpívat. Konkrétně Plíhalovu písničku „Ráda se miluje, ráda jí, ráda si jenom tak zpívá…“. Nevím proč, ale ohromně se hodila do rytmu padající vody. Napadla mě tu také melodie rituálního popěvku na vodu, který snad časem také spatří světlo světa.
Na tomto místě je také „soustromí“, které jsem si sám pro sebe nazval poněkud neoriginálně „milenci“. Pokud má někdo pro tyhle dva fešáky lepší jméno, nebojte se ho napsat do komentářů.:)
Doutnáč
Za Bubovickými vodopády, tak na 6. km cesty, je vchod do přírodní rezervace „Doutnáč“. Doutnáč je ve skutečnosti kopec, jehož porost se před několika lety rozhodli lesníci nechat jeho přirozenému vývoji. Osobně jsem rád za každou podobnou iniciativu, ikdyž se tu jedná o oblast pouhých několika kilometrů čtverečních. Nevím tedy jestli jsem je tak jen nechtěl vidět, ale přišlo mi, že už po pár letech jsou tu stromy trochu jiné, jakoby šťastnější a volnější.
Sv. Jan pod Skalou
Za Doutnáčem se nám záhadným způsobem podařilo sejít z cesty a tak jsme nakonec ke Sv. Janu přišli po silnici, která vede podél říčky Loděnice. Takovýhle pohled se nám naskytl na monumentální skalní masiv, který ční nad Sv. Janem.
Sv. Jan pod Skalou je docela hezká vesnice s krásným, ikdyž na pohled trochu nerudným kostelem. Snad je to proto, že v něm dříve byla i věznice. „V kostele se nacházejí jeskynní prostory, v nichž podle legendy žil a byl pochován v 9. století poustevník Ivan, syn polabského knížete Gostimysla (zkoumání kosterních pozůstatků potvrdilo, že kostra je tisíc let stará, že to byl muž, který žil dlouho ve vlhku a živil se vegetariánsky). Místními lidmi byl od začátku považován za Svatého Ivana a prvního českého světce.“ (Wiki) Sv. Ivanovy je zasvěcen také pramen, který zde vytéká. Udájně vodě trvá 2 roky, než se sem skrze skalnaté podloží dostane a měla by být blahodárná především pro zrak. Ve vesnici je také hezký parčík, který je patrně součástí areálu kostela a hřbitov s kryptou rodiny Bergerových, která vypadá jako z povedeného fantasy hororu.
Nejhezčí ze všeho je ovšem rozhled ze Svatojánské skalní stěny, která se tyčí nad vesnicí. Vyškrábat se tam je fuška, ale stojí to za to a nedivím se, že je vrchol považován za svaté místo. Nepochybuji o tom, že za takové bylo považováno i mnohem dřív.
Na vrcholu se děje zvláštní věc, kterou někteří z vás mohou znát také z jednoho plotu nedaleko Kampy. Lidé přicházejí a jako stvrzení svého vztahu (partnerského, rodinného, přátelského) upevní na plot visací zámek. Pak ať mi někdo tvrdí, že dnes žijeme v ateistické společnosti a že se lidé nechovají rituálně.:) Ten zvyk mám rád.
Inu, mohli jsme se ještě vydat po červené dál, směrem do Berouna, ale protože jsme přes zimu zlenivěli, radši jsme počkali ve vesnici na autobus a dali si v místní restauraci Obecná škola, kde už léta obsluhuje parádní židovský číšník, něco na zub. A pak už jsme jen příjemně unavení vstřebávali v autobuse čerstvé zážitky z prima výletu.