Vítr

Je těžké psát o něčem, co se odehrávalo před mnoha lety. Je těžké popisovat něco, s čím nemusí mít zkušenost ten, kdo tyto řádky čte. Je těžké ponořit se do svých úvah a do minulosti, aniž bych se neocitla někde úplně jinde a nedošla na jiné místo. Přesto, pokusím se o to a začnu pěkně od začátku.Velmi ráda jsem chodila na jedno „své“ místečko, vcelku skryté před zraky ostatních návštěvníků lesa. Je to krásné místo na skále, které tvoří několik mezistupňů, na kterých je velmi příjemné posezení (i poležení) s překrásným výhledem na okolní les, rybník a zámek. Jediný problém je, že to mé místečko leží přímo ve středu zakázaných stezek. Má to své plusy a mínusy. Plusem je, že se tam neproducírují zástupy návštěvníků, takže je tam většinou v kteroukoli denní dobu naprostý klid. Mínus je, že pokud vás tam někdo nachytá, máte problém…
Posadit se na trávu, nebo nějaký stupínek, opřít se o skálu, poslouchat šustění listí ve větru… Stačí zavřít oči a náhle se ocitnete v jiném světě. Je báječné, když má člověk místo, kde z něj všechno spadne a kde se může cítit absolutně volný a šťastný, přestože si myslí, že k tomu jinak moc důvodů nemá. Tady mám vždy pocit úplného spojení se s přírodou a s celým okolním světem. A to je jedna z věcí, která mě sem přes všechny zákazy táhne. A táhla mě sem odmala.
Vedou sem dvě cesty a na obě je vstup zakázán. Jsou proti sobě, a když po nich jdete poprvé, nevíte, kam dojdete, protože jsou obě do zatáčky. Když se začnou přibližovat hlasy a vy netušíte, z které z cest se vynoří, začíná drobná panika. Nejenže jsem totiž na místě, kde nemám co dělat, ale navíc nemám ani žádný lístek, který by mě opravňoval ke vstupu do lesa. V této a v podobných situacích jsem se však mohla spolehnout na dokonalého pomocníka. Na vítr. Díky němu jsem vždy věděla, kterou cestou se vydat. Komunikovali jsme spolu na zvláštní bázi pocitů, obrazů, slov a myšlenek. Paradoxně to byla ta nejjasnější komunikace, jakou jsem do té doby zažila. Nemusela jsem přemýšlet nad obsahem slov, nad smyslem sdělení ani nad tím, jak to „myslel“. Vše bylo jasné, přímé a okamžité. Stačilo informaci prostě přijmout. Nikdy nezáleželo na momentálním počasí, ať byl jasný den a bezvětří nebo zamračeno, vždy když jsem ho potřebovala, mi vítr poradil. Začínala jsem ho více vnímat i v době, kdy jsem ho nepotřebovala. Rozmlouvali jsme spolu.
Samozřejmě, existuje spoustu možných a logičtějších vysvětlení situací, které jsem tehdy prožívala, ale já věřím a věřit chci, že to bylo přesně tak, jak si pamatuji. Ráda věřím tomu, že jsem se z lesních dobrodružství vracela domů živá a zdravá díky pomoci svého živlu. Že právě díky němu jsem nebyla jedním z hlasů, které se občas v noci ozývaly v šílené agónii právě z mého milovaného lesa. Navíc stačí, když teď vidím, jak se ve větru pohybuje nějaká květina, keř či větve stromu a vybavím si naše dřívější „spojenectví“.
Je zajímavé, že až o mnoho let později, kdy jsem na svého „přítele a rádce“ zapomněla, a v dobách, kdy jsem do lesa už zdaleka nechodila tak často, mě poprvé nachytal hlídač.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*